Slouhova koleda

Ladova nostalgická zimní scenérie, inspirovaná vzpomínkami z dětství, je ukázkou tématu, který se začal v malířově tvorbě častěji opakovat již ve čtyřicátých letech, kdy ho využil pro edici vánočních pohlednic. Později výběr melancholických motivů umocnila smutná událost, totiž smrt jeho ženy. I přesto, nebo snad právě proto, nadále zaznamenával idylické výjevy, které se mu staly únikem od reality a umožnily mu vytvořit si vlastní pohádkový svět plný bezpečí. Ladu rovněž celoživotně přitahovala atmosféra noci a toulek pod rouškou tmy. V tomto případě je atmosféra nočního výjevu umocněna obdobím vánočních svátků, kdy na venkovská stavení i okolní krajinu v tichosti dopadají sněhové vločky. Ve všech oknech se stále svítí, podle čehož můžeme soudit, že se patrně jedná o Štědrý večer. Tento dojem ostatně zesiluje nazdobený stromeček v zasněžené roubence, před kterou stojí dvě postavy otočené k divákovi zády. Muž v dlouhém kabátci a ušance vytrubuje tóny koledy a žena s nůší na zádech a ranečkem přehozeným přes levou ruku je pohroužena do vlastních myšlenek. Oba dva, spolu se sochou sv. Jana, sugestivně dotvářejí celou scénu, jež působí neobyčejně klidně, bezpečně, a vystihuje spiritualitu i magičnost Vánoc. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a PhDr. R. Michalovou, Ph.D. Přiložena odborná expertiza PhDr. P. Pečinkové, CSc. (cit.: „[…] Lada se ke svým oblíbeným námětům opakovaně vracel. Ve čtyřicátých a padesátých letech vytvořil několik verzí kompozice zobrazující obecního slouhu, který vytrubuje před rozsvícenými okny, doprovázený ženou, případně dětmi. Předložená práce se s nimi shoduje svým malířským provedením i kompozičním řešením, použitým materiálem i způsobem signatury. […]“).