Voltairovo nábřeží v Paříži

S podobnými pracemi vytvořenými Luďkem Maroldem, jenž se prosadil především jako ilustrátor a výjimečný zprostředkovatel vizuality pařížského fin de siècle, se setkáváme jen zřídka. Jeho ambice přesahovaly hranice příležitostné ilustrace, kterou se primárně živil. Po devíti letech úspěšného působení ve francouzské metropoli se vrátil do Prahy, kde se mu sny o velkém umění začaly plnit již záhy, jakmile získal zakázku na vytvoření rozměrného panoramatu Bitvy u Lipan pro Výstavu architektury a inženýrství, které se také stalo jeho labutí písní. Maroldových známých olejů je proto jen velmi poskrovnu a znovuobjevení představovaného Voltairova nábřeží v Paříži, známého jen z takřka sto let staré černobílé reprodukce, je tak velkým sběratelským svátkem. Námětem jeho známých olejomaleb byly především žánrové scény hemžící se mondénními Pařížankami a Pařížany, a nejinak je tomu i zde. Zachycen je výjev s pouličními prodejci knih, mezi nimiž prochází řada korzujících postav, většinou zaujatých bohatou nabídkou a motivovaných potenciálním nálezem nějaké vzácné bibliofilie. Do hloubi obrazu ubíhající špalír ale tvoří pouhou kulisu pro to podstatné, tedy pro ženu v popředí, která nás tak často v Maroldových dílech zve jako první k účasti na výjevu. Typickým prvkem je i nedokončenost, jejímž prostřednictvím však Marold paradoxně předvádí své nejcharakterističtější kvality spočívající v nadhledu, uvolněnosti a naprosté suverenitě při práci se štětcem. Je pravděpodobné, že obraz vznikl ještě během umělcova pobytu v Paříži. Přípis v pravém dolním roku poukazuje na to, že ho již v Praze na počátku roku 1898 daroval svým přátelům. Obraz byl celostránkově reprodukován pod názvem Pařížští knihkupci (Sbírka uměleckých obrazů v knize, Galerie IV., Kladno 1928). Toto dílo může být bez nadsázky ozdobou každé kvalitní veřejné i soukromé sbírky výtvarného umění. Při konzultacích posouzeno prof. R. Prahlem, CSc., a P. Štemberou. Přiložena odborná expertiza PhDr. Š. Leubnerové.