Rozmáčená cesta s kalužemi, prozrazující nedávnou letní průtrž mračen, vinoucí se mezi obilným polem v plném zrání a loukou posetou drobnými kvítky, dále úzký pruh horizontu a nakonec vysoké oblačné nebe zabírající více než polovinu obrazové plochy – to je základní krajinářský repertoár, který se v nesčetných obměnách stal inspirací pro mnohé umělce z tuzemska i zahraničí, a to již dlouho před Ullmannovým narozením. O to pozoruhodněji se zde jeví práce malíře, jehož výkon není jen nápodobou mistrů, které mohl poznat osobně při studiích v Mnichově a Praze. Jedná se naopak o originální dílo, které nezapře dobu svého vzniku a myšlenkovou spřízněnost s dalšími umělci jeho generace, předně s Františkem Kavánem. Máme před sebou artefakt z autorova sběratelsky nejatraktivnějšího období, kdy dosud mladý tvůrce již plně technicky i umělecky vyzrál. Inspirací mu v drtivé většině případů byla česká krajina, jako je tomu právě zde. Typickým prvkem je i kompoziční efektnost, jejímž prostřednictvím pomyslně vtahuje divákovu pozornost do nitra obrazu a takřka fyzicky staví jeho nohy na rozblácenou polní cestu. Za podobně signifikantní lze považovat i stojatou vodu zrcadlící nebe, která se v jeho pracích objevovala právě kolem roku 1900, kdy se nechal inspirovat nejen mokřady či rozmoklou krajinou v předjaří, ale i ulicemi vsí posetými kalužemi. Jedná se o dílo svědčící o Ullmannových mimořádných malířských schopnostech a patřící k vrcholným výkonům jeho portfolia. Při konzultacích posouzeno prof. J. Zeminou a Mgr. M. Dospělem, Ph.D.